TŘÍDNÍ SEGREGACE skupiny obvatel a sociální vyloučení = trestným činem podle § 402 trestního zákoníku v ČR, s trestem 5 až 12 let...

Za minulý rok byl pojem sociální vyloučení uveden v médiích skoro 770krát.[1] Oblíbený internetový vyhledávač Google indexuje jen v českém jazyce přibližně 15 tisíc dokumentů obsahujících toto sousloví. Avšak kdybychom stejným způsobem „pátrali“ před deseti lety, stěží bychom narazili na jednu jedinou zmínku. Ačkoli se sociální vyloučení (též exkluze či vytěsňování) stalo velmi rychle běžnou součástí slovníku nejen sociologů, antropologů či sociálních pracovníků, ale i laické veřejnosti, je to stále pojem (koncept) relativně nový, lépe řečeno zánovní.

V předkládaném textu se nejdříve pokusíme stručně odpovědět na otázku, co daný koncept znamená a  popíšeme si okolnosti a důvody jeho vzniku. Výsledkem naší snahy by mělo být porozumění tomu, jaké sociální jevy jsou tímto termínem konceptualizované. Tento krok nám umožní, abychom se mohli následně podrobněji věnovat specifickému projevu procesu sociálního vytěsňování, kterým je prostorové vyloučení (jinak též prostorová či rezidenční segregace), které budeme analyzovat na příkladu tří odlišných typů rezidenčních útvarů: ghetta, banlieu a slumu.

2. Vymezení konceptu sociální exkluze[2]

Původ konceptu sociální exkluze lze hledat v 60., resp. 70. letech minulého století ve Francii, kde se lidé žijící v chudobě označovali jako les exclus. Rozvinutí pojmu a jeho použití v „současném“ významu je většinou připisováno Rénému Lenoirovi, který tento pojem vztahoval na osoby a  skupiny osob, které byly vyloučeny ze státního systému sociálního zabezpečení.[3] Sociální exkluze se spíše než ve smyslu analytického konceptu používala jako politické heslo. Zatímco v 70. letech minulého století se jím ve  Francii chápalo především vyloučení ekonomické, v 80. letech, v době kdy opozice (pravice i komunisté) obviňovala socialistickou vládu ze  zvyšující se nezaměstnanosti a hovořila o tzv. nové chudobě, vládní strana hovořila o exkluzi a tímto termínem odkazovala nejen k nezaměstnanosti, ale i vzrůstající nestabilitě sociálních vazeb a sociální solidarity (rozpad rodin, sociální izolace skupin obyvatelstva, eroze třídní solidarity a  sociálních sítí).[4]

Potud lze hovořit o „francouzské tradici“ konceptu sociální exkluze,[5] která vychází z étosu jednotného francouzského státu-národa, založeného na principu občanství, kdy je důraz spíše než na chudobu kladen na potřebu vytvářet sociální solidaritu a integraci a participaci na národním sociálním a morálním řádu.[6] Z Francie se tento koncept rozšířil poměrně rychle do celé kontinentální Evropy a později do Velké Británie, kde do té doby převažoval koncept chudoby, jenž byl v oblasti státní politiky nahrazen sociální exkluzí po vítězství Labour Party v roce 1996.[7] Na institucionální úrovni Evropské unie docházelo k nahrazování konceptu chudoby již od poloviny 80. let minulého století a později se oba myšlenkové proudy – „francouzský“ (sociální exkluze) a „anglosaský“ (chudoba) – sjednotily.[8]

Výkladů obsahu konceptu sociální exkluze a jeho definic existuje celá řada,[9] což bývá předmětem jeho kritiky a tento je označován jako vágní a mnohoznačný.[10] Nicméně tato problematika není předmětem našeho zájmu a nemáme zde prostor se jí podrobněji věnovat, a proto se spokojíme s následující obecnou pracovní definicí: Sociálním vyloučením (exkluzí) rozumíme proces, kdy jsou jednotlivci či celé skupiny vytěsňovány na okraj společnosti a je jim omezován nebo zamezen přístup ke zdrojům, které jsou dostupné ostatním členům společnosti.

Příčiny, které sociální vyloučení způsobují, jsou různorodé. Obecně je můžeme rozlišit na příčiny vnější a příčiny vnitřní. Vnější příčiny (vlivy) sociálního vyloučení jsou takové jevy, které jsou mimo dosah a kontrolu vyloučených osob. Takové vlivy nemohou sociálně vyloučení lidé ovlivnit vlastním jednáním, či tak mohou činit jen obtížně. Vnější příčiny jsou dány širšími společenskými podmínkami nebo vyplývají z jednání lidí, kteří se nacházejí vně sociálního vyloučení, tj. jsou to příčiny strukturální. Mezi takové příčiny patří především: trh práce a jeho charakter; bytová politika; sociální politika; praxe samospráv ve vztahu k sociální oblasti; rasismus a diskriminace na základě rasy, etnicity, národnosti, konfese atd.[11]

Oproti tomu vnitřní vlivy jsou jevy, které jsou důsledkem jednání konkrétních lidí, jichž se sociální vyloučení týká. Ti mohou svým jednáním vlastní situaci sociálního vyloučení přímo způsobovat anebo posilovat jeho stávající existenci, tj. jsou to příčiny individuální. Třebaže se jedná o příčiny individuální, jsou povětšinou konsekvencí příčin vnějších. Mezi tyto mj. patří: ztráta pracovních návyků při dlouhodobé nezaměstnanosti; dlouhodobá neschopnost hospodařit s penězi a  dostát svým finančním závazkům; orientace na okamžité uspokojení potřeb vyplývající z dlouhodobé frustrace; apatie a nízká motivace k řešení vlastních problémů atd.[12]

Jedním z výhod konceptu sociální exkluze je to, že je zpravidla chápán jako multidimenzionální, čímž se má na mysli, že výše uvedené příčiny se projevují v různých sférách lidského života a nejsou spatřovány pouze v materiálním nedostatku, jak je tomu v případě konceptu chudoby. Jinými slovy řečeno, sociální exkluze je označována jako relevantnější pro konceptualizaci dnešních sociálních problémů než chudoba, neboť ta je pouze jednou z dimenzí sociálního vyloučení.[13] Dle různých autorů lze analyticky rozlišit následující dimenze (či mechanismy), ve kterých se sociální vyloučení projevuje: (1) ekonomické, (2) kulturní a sociální, (3) symbolické, (4) politické a (5) prostorové vyloučení. Tyto dimenze jsou vzájemně propojeny a rozlišení mezi nimi je čistě analytické.[14] K pochopení působení mechanismů sociálního vyloučení a jejich příčin nám poslouží níže uvedené schéma.

Jak je ze schématu patrné, mechanismy působení implikují adaptaci, kterou rozumíme přizpůsobení se jedince situaci sociálního vyloučení, ve které se nachází. Reakce na specifické podmínky života na okraji společnosti se nutně projevuje určitými vzorci jednání, které mohou být v  rozporu s normami a hodnotami většinové společnosti a jako takové jsou většinou nahlíženy negativně. Tyto vzorce jednání lze tedy označit jako maladaptivní, což znamená, že jsou funkční pouze v podmínkách sociálního vyloučení a  nejsou použitelné ve většinové společnosti. Jinak řečeno, v důsledku adaptace na sociální vyloučení si lidé osvojují návyky a životní vzorce, které znemožňují uspět ve většinové společnosti, a zpětně tak posilují a  reprodukují stav vyloučení.[15]

Odlišné mohou být přitom i  ty vzorce chování, které nejsou reakcí na specifické podmínky sociálního vyloučení, ale souvisejí s nimi. Jsou většinou důsledkem uzavření cest ke standardním způsobům řešení některých problémů, se kterými se setkávají jak osoby ohrožené sociálním vyloučením, tak širší společnost.[16] Někteří odborníci se domnívají, že způsoby adaptace na podmínky sociálního vyloučení jsou natolik specifické a komplexní, že zakládají vlastní subkulturu. Tato subkultura pak bývá nazývaná jako kultura chudoby,[17] kultura segregace,[18] kultura sociální izolace[19] atp. Existence této subkultury může být přitom samotnou příčinou sociálního vyloučení.[20]

3. Prostorové vyloučení a jeho formy

Prostorová (residenční) segregace (vyloučení) je jedním ze základních a nejviditelnějších projevů sociální exkluze. Jednoduše řečeno, jedná se o stav či proces vylučování některých sociálních skupin do různých oblastí, sídel a  lokalit na základě sociokulturních charakteristik a ekonomického statusu.[21] Určitá míra segregace na základě ekonomického statusu je přirozeným důsledkem nerovnosti ve společnosti. Avšak v případě, že segregace probíhá na základě připsaných charakteristik etnicity, národnosti, rasy nebo náboženství, tak právem hovoříme o diskriminaci. Ne vždy je však možné jednoznačně říct, zda je prostorová segregace důsledkem diskriminace, či nikoli, neboť etnické, národností a jiné skupiny mají zpravidla i nízký status ekonomický, což je způsobeno ostatními mechanismy sociálního vytěsňování.

Prostorové vyloučení nemusí být nutně nedobrovolné, ale může být výrazem svobodné volby jedince. Z tohoto důvodu je vhodné rozlišovat mezi prostorovou (residenční) separací, tj. dobrovolným odloučením, a segregací, tj. nedobrovolnou formou vyloučení.[22] Následující schéma znázorňuje formy prostorového vyloučení na základě separace/segregace a ekonomického statusu.

Jak je evidentní, extrémní formu residenční segregace představuje ghetto, kde může docházet k segregaci osob bez ohledu na jejich ekonomický status, tj. chudoba není definičním znakem ghetta. Předpokladem existence ghetta je nedobrovolné vyloučení na základě sociokulturních charakteristik jedinců. Tyto charakteristiky mohou mít podobu již zmiňované etnicity, národnosti, rasy či náboženství. Typickým příkladem takovéto formy segregace z minulosti jsou židovská ghetta. V dnešní době jsou často nesprávně „ghetty“ označované jakékoliv formy prostorového vyloučení.[23] Tomuto problému se však budeme věnovat v následující části.

Na opačný konec horizontály můžeme umístit etnickou enklávu. Etnickou enklávou se zpravidla rozumí residenční lokalita, která se složením obyvatel odlišuje od svého okolí a je (domněle) etnicky, národnostně, rasově či konfesně homogenní. Příčinou odloučení jsou tedy sociokulturní charakteristiky. Motivací k izolaci od ostatních obyvatel může být přání skupiny jedinců sdílet stejné normy, hodnoty a vzorce chování, případně zmírnit následky marginálního (okrajového) postavení v  rámci širší společnosti.[24] Příkladem etnické enklávy může být např. čínská čtvrť v New Yorku, ale i areál tržnice SAPO v Praze Libuši.

Polarizace na základě ekonomického statusu je evidentní na příkladu sídelních útvarů a lokalit, které bývají označované jako citadely, resp. slumy. V případě citadely se jedná o termín, kterým bývá označována oblast, ve  které se dobrovolně soustřeďují určité skupiny obyvatel, které jsou vůči svému okolí vymezeny nadřazeným statusem v podobě moci a bohatství. Aktem vlastní separace mohou tyto skupiny obyvatel sledovat posílení svého statusu či ochranu vlastní osoby či majetku. Citadely mohou mít formu tzv. gated communites, tj. residenčních lokalit chráněných od svého okolí bezpečnostními systémy, povolující vstup pouze residentům.[25]

Na opačném pólu nalezneme tzv. slumy (někdy též shanty towns). Ačkoli lidé v těchto lokalitách žijí zpravidla nedobrovolně, je to způsobené primárně jejich chudobou a nikoli jejich příslušností k určité etnické, národností, náboženské a jiné skupině, třebaže tento fakt se může na jejich vyloučení projevovat. Vymezení a popisu této formy prostorového vyloučení se budeme věnovat níže.

Proč se prostorová segregace chápe jako jev negativní je nasnadě. Prostorové vyloučení znamená pro jedince bariéru rozvoje životních šancí. Nedobrovolně segregované skupiny zpravidla žijí v nejhorších, stigmatizovaných částech města, v nevyhovujících, nuzných obydlích s nedostatečnou úrovní sanitárního vybavení a přístupem k běžným službám. Děti z těchto lokalit navštěvují nejhorší školy ve městě, pokud je vůbec navštěvují, čímž se nerovnost neustále obnovuje a posiluje.[26] Negativní důsledky prostorového vyloučení ústí v zhoršení sociální situace ve společnosti, dochází k napětí, které může v krajním případě vyústit v nepokoje, tak jak to mu bylo v nedávné době ve Francii.

Ačkoli se to nemusí na první pohled zdát, segregace může mít za určitých okolností i kladné stránky. Prostorové oddělení může přinášet segregovaným pocit sounáležitosti, může být zdrojem vytváření vlastní identity, prostorem ochrany před marginalizací ze strany majoritní společnosti (viz ghetto). Někdy dokonce může přinášet jedincům ekonomické výhody, pokud uvnitř vyloučené lokality dojde k vytvoření relativně samostatné (ač třeba šedé) ekonomiky, která tvoří záchrannou síť před nejistými podmínkami otevřeného trhu.[27]

Podoby či formy prostorové segregace můžou být rozličné, avšak zpravidla se hovoří o ghettech a o slumech, ve Francii o banlieue. Případně se nověji na starém kontinentě používá vágní eufemizmus sociálně vyloučené lokality a nebo nepřesné pojmy jako chudinská, resp. etnická enkláva (tj. formy separace). Tyto termíny můžeme používat ve dvou rovinách, čistě jako laické pojmy na úrovni metafor nebo jako odborné koncepty, které mají vlastní analytický význam. V následující části se blížeji seznámíme s prvními třemi jmenovanými koncepty.

3.1. Ghetto

Historie pojmu se datuje do roku 1516, kdy benátský senát rozhodl o umístění Židů do lokality ghetto nuovo, ostrova v okrsku San Geremia v Benátkách. Etymologie slova ghetto není interpretována shodně, ale podle některých zdrojů je poněkud prostší, než by se mohlo zdát. Na ostrově, kam byli Židé internování, se dříve slévaly železné kovy a lokalita se označovala jako campo ghetto, termín by tak mohl být odvozen od italského slovesa gettare, znamenajícího slévat, odlévat. Sousloví bychom mohli volně přeložit jako nová slévárna. [28]

Koncem 19. století byl význam termínu rozšířen již po celé v Evropě a běžně se jím označovaly všechny lokality, do kterých byli Židé křesťany segregováni. Význam pojmu byl přitom jasně odlišován od významu termínu slum, kterým se v Evropě rozuměly městské části vyznačující se špatnou kvalitou bydlení a sociálně patologickými jevy. [29]

V období masové migrace do USA se pojem příležitostně začal používat jakožto významový průsečík mezi etnickými enklávami a slumy. Roli v tom sehrála chicagská sociologická škola a rodicí se sociologie města.[30] A to Především Louis Wirth, který v klasické studii The Ghetto z roku 1928 konstatoval, že ačkoli je ghetto institucí židovskou, existují formy ghett, které se netýkají pouze Židů, ale také přistěhovalců (hovořil o „Malé Sicílii“, „Malém Polsku“ atp.), kteří vytváří vlastní institucionální a prostorové struktury, paralelní vůči anglosaské majoritě. Nicméně pořád bylo ghetto chápáno převážně jako „záležitost Židů“. [31] Tento význam byl potvrzen obdobím druhé světové války, kdy nacisté instituci ghetta resuscitovali v řadě evropských měst do podoby přestupních stanic na cestě do vyhlazovacích táborů.

Po druhé světové válce ghetto přestává být domovem Židů a stává se domovem Afroameričanů. Od první poloviny 20. století docházelo k migraci Američanů afrického původu do průmyslových center na severu USA, kteří zde, paradoxně na rozdíl od jižních částí USA, byli segregováni do prostorově oddělných lokalit. Jak konstatuje francouzský sociolog Loic Wacquant, „v děloze bílých metropolí došlo k růstu černošských měst, ve kterých si Afroameričané vytvářeli odlišné a paralelní instituce, které jim byly kompenzací a ochranným štítem proti vyloučení ze strany bílé majority“.[32] V této situaci a pod vlivem Hnutí za občanská práva se začal termín ghetto přeměňovat v termín black ghetto. Amerika se stala zemí dvou společností, jedné bílé a jedné černé. Oproti současnosti byl např. Harlém – ghetto par excellence – v podstatě „kulturním“ centrem černošské Ameriky, s vlastní buržoazií. Stejně tak Bronzeville, chicagské black ghheto vzniklé migrací z jihu, bylo v polovině minulého století, na rozdíl od slumů, prosperující čtvrtí a stahovala se sem černošská elita.[33] Nicméně fungující – ač výrazem rasové diskriminace – instituce černošských ghett vzala za své během necelých dvou dekád. Ghetta zkolabovala a přeměnila se ve vyprahlá území beznaděje a rozkladu pod vlivem deindustrializace, změny sociální politiky státu a urbárního plánování.[34] Ačkoli nikdy nebyla ghetta v Americe, ale i tzv. banlieue (periferie) ve Francii (viz níže), „sladkým místem pro život“, až do 60. let vykazovala znaky sociální koheze a poskytovala jejím obyvatelům ochranu před marginálním postavením ve většinové společnosti:[35] „černošské ghetto bylo ještě kolem roku 1966 funkční komunitou. Černoši provozovali vlastní služby, obchody a ghetto se vyznačovalo vertikální integrací.“[36]

Postupně, jak se rasová residenční segregace rozšiřovala a měnila se sociální politika, tím více docházelo k uplatňování třídního prizmatu v interpretaci problematiky a  ghetto bylo nahrazováno geografickým eufemizmem inner-city (vnitrní město) a neologismem underclass (třída deklasovaných), vymezeným asociálním jednáním, chronickou nezaměstnaností a sociální izolací. V 90. letech neutralizace ghetta kulminovala, problematika byla zbavena rasové konotace a rozpustila se v  kategorii extrémní chudoby zpět do významu termínu slum. [37]

Sociální badatelé hovoří v této souvislosti o nástupu tzv. pokročilé marginality (advanced marginality), která se mj. projevuje vznikem nové formy prostorově segregovaných lokalit. Prostorově vyloučené lokality již nejsou „klasická“ ghetta. Přišly o podobu Janusovy tváře, kdy byly na jedné straně nástrojem kontroly a izolace ze strany majority a na druhé straně prostorem pro vznik komunity. V dnešní době se jedná spíše o sociální agregáty, které se kontrole vymkly a změnily se v bojiště marginalizovaných. Někteří sociální vědci proto zavádějí termíny jako hyperghetto či outcast ghetto, aby situaci v původních („klasických“) ghettech odlišili od současného stavu.[38]

Pokud budeme uvažovat o  ghettu jako analytickém pojmu, nikoli jako o pouhé metafoře, můžeme uvedené poznatky shrnout do několika bodů:

§ Chudoba není definičním znakem ghetta.

§ Ghetto je výrazem segregace, ale ne všechny segregované lokality jsou ghetta.

§ Ghetto vytváří paralelní instituce vůči institucím majority.

§ Ghetto je nástrojem vytváření identity segregovaných a má charakter komunity.

§ Ghetto potlačuje sociokulturní rozdíly ve prospěch jednotné identity a  může být účinným nástrojem sociosymbolické amalgamace různých skupin v  jednotnou skupinu založenou na kategorii rasy.

3.2. Banlieues

Ve Francii se lokality, které bychom mohli pojmenovat ghetty, nevyskytují. Jsou zde segregované městské oblasti, které se označují jako banlieues a které mají strukturálně zcela odlišných charakter oproti „židovským“ i „černošským“ ghettům.[39] Termín banlieues je označení pro předměstí a původně neznamená nutně vyloučenou lokalitu. Nicméně od 80. let 20. století jsou jimi označovány právě „problémové“ lokality na periferii velkých měst, kde žijí převážně původní imigranti z oblasti severní Afriky.[40] Kořeny těchto lokalit lze hledat v 50. letech minulého století, kdy vláda čtvrté a páté republiky realizovala výstavbu rozsáhlých urbánních celků, tzv. villes nouvelles, financovaných z Marshalova plánu, určených pro bydlení střední třídy.

V období, které se označuje jako “Třicet nádherných roků” (Les Trente Glorieuses) ekonomického růstu mezi lety 1945–1975, doprovázeného baby boomem, francouzská vláda podporovala imigraci pracovních sil z bývalých kolonií. Počet imigrantů se zvýšil i v důsledku Alžírské války, na jejímž konci v roce 1962 bylo repatriováno kolem 91,000 Alžířanů, kteří bojovali na straně Francie (tzv. harkis). Tito repatrianti byli nejdříve umístěni do internačních kempů a později se přestěhovali do čtvrtí, kam se stěhovali i ostatní migranti z oblasti Maghrebu.

Jednalo se přitom právě o  čtvrti na předměstí měst, které byly původně určené pro francouzskou střední třídu, která se ovšem z těchto sídlišť odstěhovala v důsledku rostoucí životní úrovně a následně i pod vlivem příchozích imigrantů. Tyto lokality byly založeny na konceptu architekta Le Corbusiera, který prosazoval rozdělení městských čtvrtí na základě jejich funkčnosti (obytné, obchodní, pracovní čtvrti atp.) do izolovaných celků spojených dopravní sítí. Tento fakt, ve spojení s ekonomickým útlumem po Les Trente Glorieuses v druhé polovině 70. let a prudkým vzrůstem nezaměstnanosti, měl za následek vznik specifických prostorově segregovaných lokalit.

Některá města, např. Paříž, aby se vyhnula podobné situaci, přijala takové urbární plány, které zamezily usazování chudší populace. Zástavba na předměstí Paříže byla určena k demolici a na jejím místě byly vystavěny drahé byty a  kancelářské komplexy. Tato snaha měla však za následek přesun chudší populace do okolních departmentů, hlavně Seine-Saint-Denis, kde došlo k  zhoršení sociální situace.

Banlieues jsou charakteristické vysokou mírou nezaměstnanosti a kriminality. Třebaže jsou tyto lokality obývané imigranty, jedná se zpravidla o velmi hetoregenní skupinu, která nevykazuje společné znaky a nelze ji označit za komunitu, jejíž identita by byla formována např. vyznáváním islámu, který je znakem sekundárním. Sociální dezintegrace těchto lokalit je primárně důsledkem vyloučení ekonomického a má spíše třídní charakter, než rasový, etnický, resp. náboženský. Sociální badatelé v souvislosti se segregovanými lokalitami ve Francii hovoří o výskytu kultury chudoby, která je chápana jako následek sociálního vyloučení v oblasti zaměstnání a bydlení. Generace dnešních teenagerů, která stojí za sociálními nepokoji na předměstí francouzských měst je generací, která už v prostředí kultury chudoby vyrůstala. Neznají pracovní návyky, neboť jejich rodiče či prarodiče přišli o práci koncem 70. let, jsou frustrování z druhořadého postavení ve společnosti. Jednou z mála cest, jak mohou uspokojovat vlastní aspirace je kriminální jednání.[41]

3.3. Slum

Slum, obecně v českém jazyce též chudinská čtvrť, lze nejjednodušeji popsat jako segregovanou hustě osídlenou (pří)městskou lokalitu, která je charakteristická nuznou kvalitou bydlení a nedostatečným zajištěním základních služeb. První užití pojmu se datuje do dvacátých let 19. století, kdy byl vztahován k chudým dělnickým čtvrtím v Londýně. V různých jazycích a v různých zemích pak existuje celá řada ekvivalentů k tomuto pojmu: favela, cortiço (Brazílie), villa miseria (Argentina), pueblo jóvene (Peru), barrio (hispánské lokality v USA).[42]

Někdy bývá tento termín nepřesně zaměňován s termínem ghetto. Na rozdíl od ghetta, není slum výrazem nedobrovolné segregace na základě etnicity, rasy, národnosti či náboženství, ale primárně výrazem vyloučení na základě ekonomického statusu, třebaže se další uvedené charakteristiky na segregaci mohou podílet. Definičním znakem slumu je tedy oproti ghettu chudoba jeho obyvatel. Rovněž není slum paralelním světem, ale patologickým satelitem metropole, na níž je závislý. [43]

Podle organizace UN-HABITAT (organizace fungující v rámci OSN) žilo v roce 2001 ve slumech na celém světě 924 miliónů lidí, což je 31,6% všech obyvatel Země. Z toho 43% městské populace v tzv. rozvojových zemích, oproti 6% v  průmyslově rozvinutých zemích. Země s nejvyšším výskytem slumů jsou především Argentina, Brazílie, Haity, Keňa, Indie Jižní Afrika, Srí Lanka, Thajsko atp. Podle odhadů UN-HABIT stoupne v následujících 30  letech počet obyvatel slumů na 2 miliardy lidí.[44]

Samotný pojem slum lze analyticky uchopit jen obtížně, neboť (1) slumy jsou příliš komplexní na to, aby mohly být definovány jedním parametrem; (2) je to koncept velmi relativní a někde může být za slum považována lokalita, jež kvalitou bydlení bude jinde považována za „adekvátní“ formu rezidenční strategie; (3) místní variace slumů jsou příliš rozličné na to, aby se k určování mohly používat universálně platné znaky; (4) slumy se mění příliš rychle, aby kritéria k vymezení mohla být platná. [45]

Nicméně, přesto lze najít určité společné charakteristiky, které slumy vykazují. Mezi ně patří především absence či špatná kvalita inženýrských sítí a další infrastruktury, nedostatek pitné vody v případě slumů zemí „třetího“ světa, nízká kvalita bydlení, minimální velikost obytných prostor, nelegální charakter osídlení či nejisté smluvní vztahy k nemovitosti, přeplněnost obydlí a vysoká hustota obyvatelstva, špatné zdravotní podmínky, vysoký výskyt sociálně patologických jevů, atp.[46]

Jak nám napověděla výše uvedená statistika, slumy jsou záležitostí především zemí s nízkým HDP. Analýzy vzniku slumů v těchto zemích ukazují, že tyto residenční lokality povětšinou vznikají na základě přílivu obyvatel z rurálních oblastí v důsledku ekonomických změn či v důsledku přesunů obyvatelstva vlivem ozbrojených konfliktů nebo přírodních katastrof. [47]

Typickým příkladem vzniku slumu v důsledku migrace je Kibera. Tento slum o rozloze přibližně 2,5 km2 se nachází na okraji Nairobi v  Keňi a je jedním z největších slumů na světě. Podle odhadů zde žije až jeden milion lidí, přičemž hustota obyvatel je přibližně 300 tisíc obyvatel na km2. (Pro srovnání, v centrálních částech Prahy a sídlištích se pohybuje maximální hustota obyvatel kolem 10 tis. na km2). Název Kibera je z nubijštiny, ve které znamená les nebo džungle. Založení slumu se datuje k roku 1918, kdy byly pozemky nedaleko Nairobi přiděleny veteránům první světové války. Osídlení se postupně rozšiřovalo nelegální cestou o migranty z rurálních oblastí za tichého souhlasu britské správy a následně i samostatné keňské vlády. Přestože v  Nairobi sídlí organizace OSN UN-HABITAT (The United Nations Human Settlement Programme), situace v Kibeře se k lepšímu nemění. Není zde elektřina, kanalizace, silnice. Voda je čerpána privátními dealery, kteří si za litr účtují dvojnásobek ceny než v Nairobi. Muži chodí za prací do Nairobi, ženy se živí prostitucí, většina z nich je nakažená virem HIV.[48]

Jiným příkladem slumu, který vznikl v důsledku migrace obyvatel je Rocinha (v portugalštině označení pro malý ranč), favela v Rio de Jandero, ve které žije 150 – 400 tisíc lidí. Stejně jako další stovky favel, které se v Rio de Janeiro nachází, je Rocinha ilegálním osídlením. Na rozdíl od ostatních je zde však velká část obydlí vystavena z cihel, nechybí zde základní infrastruktura a inženýrské sítě, včetně elektřiny, byť zpravidla odebírané nelegálně. Nechybí zde obchody, včetně MacDonaldu a dokonce vlastní kabelová televize. Rocinha je také jediná favela, do které jezdí autobusová linka. Někteří z  osadníků mají překvapivě i vyšší disponibilní příjmy, než lidé z okolí. Neplatí totiž žádné daně a poplatky za služby. Tento stav je důsledkem procesu, který místní nazývají asfaltizací (asfalização), metaforou zavádění infrastruktury, obrazem ekonomického pokroku. Pod slupkou zdárného rozvoje se však stále skrývá charakter slumu. Rocinha je ovládána drogovými gangy, jednotlivé ulice kontrolují jejich příslušníci, ozbrojení automatickými zbraněmi, kteří zde dohlíží na bezpečnost. Působnost policie končí u hranic favely, která zde odchytává návštěvníky z jiných částí města a turisty, kteří si do Rocinhi chodí kupovat drogy. Životní šance obyvatel jsou uzavřené, většina z nich je živa z drogového byznysu a další kriminální činnosti. Je zde vysoká míra negramotnosti a málokomu se podaří uspět za hranicemi favely.[49]

Slumy v tzv. „průmyslově rozvinutých zemích“ mají povětšinou odlišný charakter a vyšší standard bydlení a dalších životních podmínek. Pokud vznikají na okraji měst, je to především v důsledku gentrifikace, kterou se rozumí proces rehabilitace obytného prostředí v centrálních částech měst a  postupné vytlačování a nahrazování původního obyvatelstva ekonomicky silnějšími vrstvami nově příchozích obyvatel.[50] Nebo v důsledku výstavby „sociálního“ bydlením v okrajových částech měst (Francie). Avšak velká část segregovaných lokalit, které bychom mohli označit jako slumy, se nenachází na okraji měst, kam se naopak stěhují movitější lidé, ale ve vnitřní části (inner-cities) metropolí, které neprošly zmiňovanou gentrifikací.

Specifickým příkladem segregovaných lokalit jsou cikánské kempy vznikající na nevyužitých pozemcích ve městech, které mají buď dočasný charakter (Španělsko, Francie, Itálie, Velká Británie) a nebo trvalý, kdy se přeměňují v  typické slumy (Rumunsko, Bulharsko atp.). A rovněž tzv. romské osady, charakteristické pro východní Slovensko, Maďarsko a balkánské země. Tato sídliště jsou atypická především tím, že jsou situovaná v extravilánu vesnic a nikoli měst. Nicméně svým charakterem, úrovní bydlení a  vybavením inženýrskými sítěmi odpovídají slumům zemí „třetího“ světa.

4. Závěr

V této stati jsme se snažili poukázat na to, že koncept sociální exkluze nabízí možnost uchopit sociální realitu komplexně a zachytit tak dynamické projevy současné podoby stratifikačních procesů ve společnosti. Třebaže vůči němu existují opodstatněné výhrady a reálně hrozí, že se stane pouhou „módní vycpávkou“, vágním označením bez jasného obsahu, troufáme si tvrdit, že ve své analytické rovině nabízí oproti ostatním konceptům (chudoba, marginalizace, underclass) vyšší heuristickou hodnotu, a to z  výše uvedených důvodů. Jeho zřejmě největší výhodou v obecné rovině je však to, že není doposud hodnotově zatížený, jak je tomu v případě konceptu kultury chudoby či underclass a příčiny vytěsňování neklade pouze na individuální bedra, ale poukazuje i na příčiny strukturálního charakteru.

Uvedli jsme si, že nejzřetelnějším projevem sociálního vyloučení je vyloučení prostorové. V  tomto případě však v oblasti sociálních věd zpravidla dochází k poměrně nevyjasněnému používání různých pojmů, které nejsou důsledně definovány a není tedy jasné, co vlastně konceptualizují, jaký abstraktní model sociální reality představují. Segregované lokality v zemích „třetího světa“ jsou buď označovány nativními pojmy (viz výše) či termínem slum (někdy též ghetto). V západních zemích se tohoto termínu využívá jen zřídka, a to z důvodu, že standard bydlení v segregovaných lokalitách je vyšší, než je tomu v  zemích „třetího“ světa. V USA, jak bylo řečeno, se dávalo a pořád dává přednost pojmu ghetto. Případně se používá označení inner-city, outcast ghetto či barrio v případě hispánských sídlišť. V Evropě, včetně České republiky, se v současnosti v důsledku rozšíření a popularizace konceptu sociální exkluze uplatňuje vágní eufemizmus sociálně vyloučená lokalita, kterým jsou označovány residenční útvary, jejichž strukturální charakteristiky jsou velmi různorodé. Ve Francii, jak bylo uvedeno, se uplatňuje termín banlieues, za nímž se skrývá poměrně specifický typ sídlišť. V Evropě je dále velmi rozšířeným nešvarem užívání pojmu ghetto, třebaže lokality, které jsou takto označované, nenaplňují, jak jsme se snažili prokázat, charakteristiky tohoto konceptu včetně – na rozdíl od USA – jakýkoli historických kontací.

Pojmosloví v oblasti prostorové segregace je třeba chápat nikoli jako pouhé „slovíčkaření“, ale jako konstitutivní vytváření sociální reality. Slova mají tu moc skutečnost formovat. Jsou to nástroje pro třídění fakt a jejich kategorizaci. Pokud je užíváme jako pouhé metafory, jejichž význam zůstává skryt, hrozí nám, že „skutečnost“ nazýváme špatnými jmény a její smysl nám uniká.

5. Literatura

ATKINSON, Rob: Občanství a  boj proti sociální exkluzi v kontextu reformy sociálního státu. In Sborník prací Fakulty sociálních studií brněnské univerzity. Sociální studia, 5, 2000, str. 47 – 65.

BARNES, Matt (et al.). Poverty and Social Exclusion in Europe. Edward Elgar Publishing, 2002.

BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.

Brož, M., P. Kintlová, L. Toušek. Kdo drží Černého Petra: sociální vyloučení v Liberci, Plzni a Ústí nad Labem. Praha: Člověk v tísni, o.p.s., 2007.

BURJÁNEK, Aleš. Co je rezidenční segregace. IN Sýkora, Luděk, Temelová, Jana (eds.). Prevence prostorové segregace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Ministerstvo pro místní rozvoj, 2005, str. 21–28.

Burjánek, Aleš. Segregace. Sociologický časopis, vol. 33 (1997), str. 423–434.

Caldeira, T. P. City of walls: crime, segregation, and citizenship in São Paulo. Berkeley; Lon

Mgr. Ladislav Toušek