Stát Česká republika se dopouští trestné činnosti - trestní oznámení na stát ČR protože hrubým způsobem utlačuje lid, hrubě porušuje Deklaraci lidských práv, existenční minimum od státu neodpovídá "Reálnému existenčnímu minimu 15.000,-Kč měsíčně na osobu"

08.09.2013 21:57
Pro: Vrchní státní zastupitelství Praha
 
Kopie: Oubudsman Evropy, Oubudsman ČR, Nejvyšší komisař pro lidská práva při OSN, mezinárodní trestní soud v Haagu, Mezinárodní soud pro lidská práva, světovým a českým médiím.
 
Trestní oznámení
 
 
Podávám tímto trestní oznámení na vládu české republiky a další odpovědné osoby pro trvalé každodenní provozování trestné činnosti na mně a dalších občanech české republiky třídně, na mně a na těch občanech, kteří svým příjmem za vykonanou práci nedosahují reálně na úhradu svých reálných minimálních životních nákladů, nutných k zabezpečení jejich důstojného života. Nám, občanům české republiky není zajištěn od státu česká republika finanční příjem v takové výši, která by byla s to zajistit nám důstojný život. Tím vláda a stát Česká republika porušuje hrubým způsobem právní dokument s mezinárodní platností, který je svou pravomocí nadřazen národním zákonům všech států, které jej podepsaly, a tím dokumentem je ,,Deklarace lidských práv".Tím nás, občany, uvrhuje vláda ČR dnes a denně do spárů dluhových pastí, a zapříčiňuje tak finanční insolventnost mou, a mnoha tisíců občanů české republiky, které následně kriminalizují státní ogány za nesplnění různých platebních povinností, jako například výživné na děti. Navíc ještě státní orgány ve spolupráci s různými subjekty jako jsou například exekutoři těmo občanům zabavují majetky, blokují jim v plné výši mzdy, blokují jim v plné výši bankovní účty. Podávám tímto trestní oznámení na výše jmenované státní subjekty a státní zaměstnance, a na stát Česká republika, kteří výše jmenovanou trestnou činnost uplatnili též na mně, na mojí osobě. Čímž mne uvrhli postupně do platební insolvence takové, že jsem nyní přímo ohrožen na životě z důvodu absence peněz, tedy korun českých, a z důvodu absence jídla a přístupu k jídlu v české republice takovém, aby jsem měl dostatek výživových látek potřebných pro organismus. Takovou stravu mi nyní stát Česká republika nezajišťuje, nemám informaci, kde bych se mohl najíst, abych měl zajištěn důstojný život, a zdraví. Vláda a Česká republika mne tímto výše jmenovaným jednáním a způsobem zbavuje v podstatě mého práva ,,Na život", a vysegregovala mne z běžného společenského a sciálního života. V brzké době nejspíš můj život skončí na mou absolutní vyčerpanost, neboť způsob, jakým je o mne ze strany státu o mne jako o občana postaráno, je naprosto nedostatečný, a tím životu ohrožující. Tento stav trvá již dlouho, tak od září r.2012. Výše jmenovaným způsobem mne vláda a Český stát segreguje z normální společnosti, z normálních běžných sociálních kontaktů. Nemohu například vůbec do obcodu si nakoupit běžné suroviny a potraviny pro vaření, pro přípravu jídla. Nemám na to peníze, protože i při minimálním nákladu, kdy si kupuji již 9 měsíců pouze chléb, koláč a mléko denně, někdy mám místo mléka vodu, nejsem z přidělených 2200,-Kč schopen si koupit ještě cokoli navíc. Přesto mi stačí tyto peníze pouze na cca 14-21 dní takovéhoto jídla. Nikoli na celý měsíc, a to nemám peníze na ošacení, na důstojné bydlení, ani na dopravu, ani na léky, ani na zdravotnické pomůcky, které nutně potřebuji, ale prostě ani zdravotní pojišťovna mi je neproplatí. Výše jmenovaným způsobem mne, a téměř jistě i mnoho tisíc dalších spoluobčanů stát Česká republika týrá a mučí. Nemohu zde v tomto státě naplnit své právo občana na důstojný život, ba naopak cítím se již tak vyčerpaný, že se obávám, že budu muset být z výše uvedených důvodů opět hospitalizován.
Stát Českárepublika mi na svém území znemožňuje být pracujícím občanem již cca 15 let, a to tak, že prostřednictvím soudů a exekutorů mne zbavuje úplně, někdy téměř úplně mých odměn za vykonanou práci. Dělá to tak, že mám exekučně zablokované mzdy, jakmile nastoupím kamkoli na  Česká republika do zaměstnání, a zároveň mám zablokovány i bankovní účty průběžně, takže se v podstatě nedostanu k žádným svým odměnám za vykonanou práci. Nastoupit zaměstnanecký poměr v České republice je tedy pro mně přímo životu ohrožující právní akt, neboť bych nepřežil z důvodu hladu, z důvodu absence jídla a peněz. Český stát mi nezákonně znemožňuje dlouhodobě i podnikání na svém území. Dělá to tak, že mi ve spoluráci se soudy a s exekutory blokuje exekučně moje všechny, nebo téměř všechny finanční prostředky na mých bankovních účtech průběžně. Tím, že mi Český stát zablokoval peníze mých zákazníků mého podnikání, kterým jsem se za tyto  peníze zavázal poskytovat služby na internetovém portále www.TOpcentrum.net, mi český stát znemožnil dostát svým závazkům, protože mi neponechal vůbec žádné peníze, ani těch, které státu nařizuje Deklrace lidských práv. Z důvodů blokací a krádeže státu peněz mých zákazníků jsem toto podnikání a provoz serveru www.TOPcentrum.net musel ukončit, protože mne stát blokací peněz z účtu dostal do situací absolutní insolventnosti, a tím i ohrožení mého života. Většinou si moji věřitelé nemohou dovolit zablokovat mi exekučně bankovní účet, aniž by k tomu měli souhlas od soudu. Proto je na vině a jediným viníkem trestné činnosti související s mou insolventností stát Česká republika prostřednictvím svých výkonných pracovníků. Žádám proto o okamžité zastavení trestních stíhání mé osoby, a o potrestání skutečných viníků.Podle zákona mezinírodního práva, podle dokumentu ,,Listina lidských práv", který je nadřezen národním zákonům všech zemí, je stát Česká republika mi soustavně ponechávat jako svému občanovi tolik peněz, které mi zajistí důstojný život, tedy důstojné-samostatné bydlení, jídlo, ošacení. Nájmy v Praze se pohybují minimálně samostané bydlení kolem 10.000,-Kč včetně energií a služeb souvisejících, dále potřebuji jako dospělý občan minimálně 5.000,-Kč na jídlo, ošacení a na léky, na dopravu. Tedy potřebuji každý měsíc, aby mi stát dorovnával mé příjmy podle listiny ,,Deklarace lidských práv" do výše 15.000,-Kč každý měsíc, jako moje existenční minimum. Částka 15.000,-Kč je pro mne,jako pro občana české republiky reálným existenčním minimem, bez které předčasně umírám já, i tisíce dalších občanů této země. Český stát je na vině mé insolventnosti dle jednání zde popsaného, kde mne do této situace dostal prostřednicrvím své justice, soudců, exekutorů, a ozbrojenýchsložek, čímž mne přímo ohrožuje na životě.
Charita je v české republice spíše než pomocí jen populistickým gestem vlády, neboť jak se přesvědčuji, lidé, kteří sem přicházejí se najíst, mají nárok například o víkendech jen na jedno jídlo za den a to buď 2,5 krajíce chleba, nebo cca 250ml polévky (Naděje-nezisk.organizace, a Armáda spásy Praha7) přičemž k polévce je chléb jen 1x týdně ve středu (Naděje) jinak se tu jí polévka bez pečiva. A to má lidem stačit?? Je to udržování těchto lidí státem v jakési agónii před umřením, udržování je vysláblými, aby moc nemluvili, nebránili se situaci, oni prostě nemají na nic sílu, i jejich mozky pozvolna degradují, a odumírají a slábnou, stejně jako jejich těla. Spíš je zřejmé, že stát očekává brzkou smrt těchto občanů, aby se již o ně nemusel více strarat, vyplácet jim sociální dávky pro důstojný život, a zbavit se tak těchto svědků třídního ekonomického útlaku státu vůči těmto občanům.
Berte prosím na vědomí, že jsem nevinen ve všech situacích a případech, kde svým chováním, aniž bych kohokoli jiného ohrožoval na zdraví nebo na životě, si přímo zachraňuji svůj život před umřením, kdy tak přímo zachraňuji životy mých blízkých, anebo životy ostatních mých spoluobčanů před smrtící strategií státu, hrubým porušováním Deklarace lidských práv ze strany státu a ohrožování tak na životě mne, či mé blízké, či mé spoluobčany a tím před státní trestnou činností.
Universální zákony lidství jsou a vždy budou nadřazeny jakýmkoli zneužitelným a zneužívaným, či potlačovaným zákonům pozemským. 
 

1.a )
Podle ustanovení mezinárodně podepsaných dokumentů listin ,,Deklerace lidských práv" a ,,Úmluva proti mučení, týrání a jinému násilí je stát povinen tam, kde příjem občana nedosahuje úrovně, která by byla s to zajistit s to občanovi důstojný život, do této úrovně občanovi jeho příjem sociálními dávkami dorovnávat. Pokud mnoho obyvatel ČR bydlí ,,na ulici" je to tím, že stát se o tyto občany nepostaral, a oni nemají dost sil na to, aby se dle ustanovení výše zmíněných dokumentů o lidkých právech obhájili.Pokud navíc člověk nemá kde spát, protože jej státní zaměstnanci vyrušují ve spánku, budí jej neustále jako různí členové ochranek, příslušníci policie státní i městské, kdy tito státní úředníci obtěžují tohoto občana se slovy ,,nespěte", znamená to, že občan je krom toho že se o něho stát finančně nepostral ve smyslu obecné dklarace lidskýh práv, a tudíž že stát Česká repblika potlačuje lidská práva v tomto dokumentu uvedená. Pokud je následkem zmíněného jednání a nedostatků ze strany státu občan chronicky nevyspalý, vysláblý, dlouhodobě hladový, a na ulici, pak se jedná o týrání takovéhoto občana, a toto je bohužel běžná praxe v České republice plošně, vůči všem bezdomovcům, jde tedy o třídní týrání. Český stát tak hrubým způsobem porušuje lidskáprávasvých občanů, a je tak trestně odpovědný za jejich nepříznivé situace, ať již finanční, anebo zdravotní újmy tímto způsobené.
 
 

Deklarace práv člověka a občana

V letech 1789 – 1799 proběhla ve Francii, která se v osmdesátých letech 18. století potácela na pokraji státního bankrotu, Velká francouzská revoluce. Tato revoluce je obecně vnímána jako hlavní přelomový bod evropských dějin. Znamenala totiž přechod od absolutismu k občanství a ustavení lidu jako hlavní politické síly.

 

Deklarace

Po vyhlášení Ústavodárného národního shromáždění 9. července 1789 a po dobytí věznice Bastila o pět dní později vydalo Národní shromáždění tzv. srpnové dekrety, kterými byl zrušen dosavadní sociální systém.

 

O několik dní později, 26. srpna, vydalo shromáždění Deklaraci práv člověka a občana. Na vzniku a obsahu se velkou měrou podílel Gilbert du Motier, markýz de La Fayette, francouzský aristokrat, který se zúčastnil americké války za nezávislost a velmi dobrý přítel George Washingtona. Podílel se rovněž na tvorbě americké deklarace nezávislosti a její opis s sebou přivezl do Francie. Z Deklarace práv člověka a občana vychází i nová francouzská ústava z roku 1791, která zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Po přijetí této ústavy Ludvíkem XVI. se Francie stala formálně konstituční monarchií.
Listina se stala stěžejním dílem pro pozdější určení základních práv člověka a základem demokracie, kterou známe v Evropě dnes. Poprvé v ní byly prohlášený zásady, které v současné době pokládáme za nesporné. Deklarace obsahuje práva člověka, která označuje jako přirozená, nezcizitelná a posvátná, lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Přirozenými a nezadatelnými právy jsou svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku. Výkonná moc je odvozena z principu svrchovanosti národa. Lidská svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému, omezení těchto svobod mohou být ustanoveny pouze zákonem.


Zákon je vyjádřením všeobecné vůle, zakazovat má právo pouze činy, které škodí společnosti. Na tvorbě zákonů mají právo se účastnit všichni občané buď osobně nebo prostřednictví svých zástupců. Všichni občané jsou si rovněž před zákonem rovni, každý člověk je až do doby, kdy je prokázána jeho vina, pokládán za nevinného. Deklarace garantuje náboženskou svobodu, svobodu slova („občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout“) a rovněž právo vlastnické, které je podle deklarace nedotknutelným a posvátným právem, kterého nemůže být nikdo zbaven.
 

Lidská práva

Historie lidských práv se týká vývoje vztahu jednotlivce a státní – královské, náboženské – moci. Nerovnosti a nesvéprávné postavení člověka ve společnosti zakotvovala středověká společnost v podobě nevolnictví a poddanství.
Křesťanství přispělo k myšlence lidských práv svým pojetím mravní rovnosti lidí a důrazem kladeným na lidskou osobnost. V reformačním hnutí se objevuje požadavek na svobodný výklad Písma a později i na svobodu náboženského vyznání a svědomí, významnou roli v této fázi sehrála česká reformace. Z těchto svobod se vyvinulo právo na odpor vůči panovníkovi, který se zpronevěřil Bohu. Prvním významným dokumentem ve vývoji lidských práv byla anglická Magna charta libertatum (Velká listina svobod) z roku 1215, která se týkala omezení pravomocí krále anglickými barony.
 

Už v osvícenství se začíná rodit myšlenka nezcizitelných přirozených práv, která náleží všem lidem již z titulu jejich lidství, nejsou závislá na panovníkovi a na platném právu a svou podstatou vznikla již před státem. Zájem o lidská práva vzrůstá v 18.století. Základem všech moderních listin lidských práv jsou Deklarace nezávislosti USA z roku 1776 a francouzská Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Obě deklarace vycházejí z teze, že lidé jsou ve své přirozenosti nositeli práv nezávislých od státní moci a existujících nad státem.


Ve 20. století, kdy dvě světové války a dva velké totalitní systémy upozornily na vzájemnou podmíněnost míru a dodržování lidských práva a na jejich pošlapávání, vznikla naléhavá potřeba lidská práva důsledně chránit. Zásadním dokumentem upravujícím současné pojetí lidských práv je Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá 10. prosince 1948 a obsahující kromě článků, jako je právo na život, osobní bezpečnost, rovnost před zákonem, právo pohybu a pobytu, vlastnické právo, právo na svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání, na svobodu projevu, volební právo a zákazu otroctví, krutého trestání a nedůstojného zacházení, i právo na práci, na spravedlivou odměnu a odpočinek, na minimální životní úroveň, na podporu v nezaměstnanosti a ve stáří apod. U příležitosti jejího vyhlášení je 10. prosinec každoročně připomínán jako Světový den lidských práv.
Sledování lidských práv se věnuje Komise pro lidská práva při OSN sídlící v Ženevě, významnou roli hraje rovněž Rada Evropy sídlící ve Štrasburku. Radou uzavřená Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 byla základem pro vytvoření Evropského soudu pro lidská práva a Evropské komise pro lidská práva. Na ochraně lidských práv se také podílí řada nezávislých organizací. Mezi nejznámější mezinárodní nevládní organizace patří Amnesty International a Human Rights Watch.

Pro vládu České republiky zpracovává koncepce dlouhodobého vývoje ochrany lidských práv s celostátní působností Zmocněnec vlády pro lidská práva. Ve spolupráci s odborem pro lidská práva Úřadu vlády zpracovává pro vládu návrhy jednotlivých opatření a podnětů ke zlepšení stavu dodržování lidských práv, předsedá Radě vlády pro lidská práva a jako 1. místopředseda se podílí na řízení Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Spolupracuje rovněž s orgány veřejné správy, nevládními neziskovými organizacemi a odborníky na problematiku ochrany lidských práv a integrace romských komunit do společnosti.
Zdroje: Informačnícentrumvlády ČR, ze dne 6.9.2013,
David, Roman: Politologie. Nakladatelství Olomouc. 2002
https://cotoje.cz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_práv_člověka_a_občana
https://www.historie.upol.cz/19/prameny/prava.htm
https://europa.eu/pol/rights/overview_cs.htm
https://www.osn.cz/lidska-prava
https://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/zmocnenec-vlady-pro-lidska-prava/cinnost/zmocnenec-15656/
 
Deklarace lidských práv:
 

VŠEOBECNÁ DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV


Úvod


U vědomí toho,


že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,

že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbavení strachu a nouze, se budou těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu,

že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá- -li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku,

že je nutné podporovat rozvoj přátelských vztahů mezi národy,

že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva můžů i žen a že se rozhodl podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě,

že členské státy převzaly závazek zajistit ve spolupráci s Organizací spojených národů všeobecné uznávání a zachovávání lidských práv a základních svobod a

že stejné chápání těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku,

Valné shromáždění

vyhlašuje tuto

Všeobecnou deklaraci lidských práv

jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám azajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.

článek 1

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

článek 2

(1) Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného

smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

(2) Žádný rozdíl nebude dále činěn z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž určitá osoba přísluší, ať jde o zemi nebo území nezávislé nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity.

článek 3

Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.

článek 4

Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány.

článek 5

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

článek 6

Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost.

článek 7

Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci, která porušuje tuto deklaraci, a proti každému podněcování

k takové diskriminaci.

článek 8

Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.

článek 9

Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.

článek 10

Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu.

článek 11

(1) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.

(2) Nikdo nesmí být odsouzen pro čin nebo opomenutí, které v době, kdy byly spáchány, nebyly trestné podle státního nebo mezinárodního práva. Rovněž nesmí být uložen trest těžší, než jakého bylo lze použít v době, kdy byl trestný čin spáchán.

článek 12

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.

článek 13

(1) Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu.

(2) Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.

článek 14

(1) Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu.

(2) Toto právo nelze uplatnit v případě stíhání skutečně odůvodněného nepolitickými zločiny nebo činy, které jsou v rozporu s cíli a zásadami Spojených národů.

článek 15

(1) Každý má právo na státní příslušnost.

(2) Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.

článek 16

(1) Muži a ženy, jakmile dosáhnou plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení z důvodů příslušnoti rasové, národnostní nebo náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva.

(2) Sňatky mohou být uzavřeny jen se svobodným a plným souhlasem nastávajících manželů.

(3) Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.

článek 17

(1) Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu sjinými.

(2) Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.

článek 18

Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru,

sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.

článek 19

Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, příjímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.

článek 20

(1) Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování.

(2) Nikdo nesmí být nucen, aby byl členem nějakého sdružení.

článek 21

(1) Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců.

(2) Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.

(3) Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena správně prováděnými volbami, které se mají konat v pravidelných obdobích na základě všeobecného arovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.

článek 22

Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpeční a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i mezinárodní součinností a v souladu s organizací a s prostředky příslušného státu zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti.

článek 23

(1) Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.

(2) Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.

(3) Každý pracující má právo na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany.

(4) Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat s jinými odborové organizace a přistupovat k nim.

článek 24

Každý má právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné vymezení pracovních

hodin a na pravidelnou placenou dovolenou.

článek 25

(1) Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

(2) Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať manželské nebo nemanželské, požívají stejné sociální ochrany.

článek 26

(1) Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je bezplatné, alespoň v počátečních a základních stupních. Základní vzdělání je povinné. Technické a odborné vzdělání budiž všeobecně přístupné a rovněž vyšší vzdělání má být stejně přístupné všem podle schopností.

(2) Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi skupinami rasovými i náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Spojených národů pro zachování míru.

(3) Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.

článek 27

(1) Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, užívat plodů umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích.

(2) Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.

článek 28

Každý má právo na to, aby vládl takový sociální a mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody stanovené v této deklaraci byly plně uplatněny.

článek 29

(1) Každý má povinnosti vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost.

(2) Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv asvobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.

(3) Výkon těchto práv a svobod nesmí být v žádném případě v rozporu s cíli a zásadami

Spojených národů.

článek 30

Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.
 
 
 
 
Takhle přece nemůže českýobčan existovat! Ale lidi, obyčejný lidi každodenně neřešej, jakoumají politiku, kdo jim vládne.Lidi zajímá, jestli mají na jídlo, jestli můžou spolu bydlet ti, co se mají rádi, jestli nejsou kvůli nízkým příjmům narušovány jejich vztahy, psychika a zdraví.
 
40tisíc lidí se válí na ulicích,nemají co jíst, 40 tisíc důchodců je v exekuci, a exekutoři si servítky neberou, tito všichni lidé nyní už čekají jen na svou předčasnou smrt. Další vlna 100tisíc Čechů je již v přímém ohrožení ztráty domova.
 
Tady MUSÍ vláda začít, jde-li jí kutečně o zájmy národa, o zájmy státu. Stát tvoří lidé. Když si je stát nechá vymřít, anebo většinu svých občanů zubožit, jaký to pak bude stát ?
 
Politika bezbřehého otevřeného trhu práce pro imigranty úbytek  pracovních sil sice zalepí jako záplata, ale je to na úkor české kultury. Češi pak musejí přijímat vzory například bydlení ,,po asijsku" tedy mnoho lidí v nečistých ubytovnách pospolu, chlapi s chlapama, ženský s ženskejma. Což má ale pro Čechy tu nevýhodu, že v tom neumějí chodit. Asijské komunity se uvnitř docela dobře doplňují, lidé spolupracují, a ani pohlaví neoddělují. Prostě bydlí pospolu, vypomáhají si jeden druhému, vzájemně se při tom respektují, a nevadí jim to.
Ale český občan takto není vychován, neumí si s takovým životem poradit. A tak chlapi bydlí s chlapama a ženský raději se ženskýma. Vytvářením těchto podmínek nouze pro občany český stát systémově snižuje porodnost. Také ale zvyšuje lidem jejich nemocnost, zvyšuje počet lidí kteří jsou léčeni s psychickými obtížemi, a zvyšuje také kriminalitu.
 
Jestliže je výše jmenované množství lidí v takto nuzných podmínkách, a nemají splněny ani své základní potřeby, jako je jídlo, bydlení, hygiena, nebo sex, jsou tito lidé úplně segregováni z normální společnosti. A oni nemají jinou alternativu, než čekat na svou předčasnou smrt, když se například nemají kde zdarma umýt. Takže už nemají co ztratit, a mohou být potencionálně kriminálně nebezpeční. Většinou už jsou ale na pokraji svých sil, než aby něco někde prováděli nekalého, a tak jsou vidět, jak posedávají po lavičkách v parcích například. Jezdí a chodí za nimi policisté státní, a městští, a vyhánějí je z laviček, že je tam nechtějí, ať jdou pryč. Oni musejí poslechnout, a tak jdou kousek jinam, třeba na jinou lavičku, anebo se před zimou schovají třeba do tramvaje. Odevšud jsou ale vyháněni policií, různými ochrankami. Tak tedy co s tím?
 
Když najde policie zatoulaného psa bez střechy nad hlavou, dá jej do útulku, kde tento pejsek je v teple, suchu, dostává najíst. Když najde takto člověka, nařídí mu že má jít jinam, že je kriminální potulkou. Tedy asi že má čekat na svou smrt jinde-nemaje zajištěno bydlení, hygienu, jídlo, ošacení. A tak to mají tito lidé dokola, dokud zdravotně nezkolabují, dokud nezemřou.Člově neumírá pomalu, měsíce, ale ten proces je rychlejší, počítá se na dny, na týdny. 
 
Řešme tedy občané tyto věci, záležitosti života a smrti, nenechávejme, nenechávejte nás vládo umírat v ulicích hladomorem a špínou!!! Když se může korupčně meziročně jentak zbůhdarma rozkrást miliardy korun, jistě se najdou tyto miliardy pro to, aby čeští občané nežili hůř jak potulná zvířata.
 
Každý den na ulicích umírají lidé, už je chladno, čeká snad vláda na to, až sami pomřou, a nebudou vidět? To se ale nemůže dočkat, naopak budou vidět ještě víc, protože oni sice umíraj, ale vzápětí za jedním zemřelým jej přijde nahradit 2 noví bezdomovci, čekající na svou předčanou smrt. 
 
Vše, co zde výše jmenuji, splňuje skudkovou podstatu trestných činů autogenocida vlády vůči vlastnímu lidu, systémové státní snižování porodnosti, a třídní segregace. Lidé kteří jsou v těchto obtížích, namísto toho, aby jim stát nabídnul pomocnou tuku, vytáhne nějaký paragraf, a tyto lidi ještě kriminalizuje. To už je ale celkově součtem dle mého názoru sadistické týrání občanů, tedy nacistické chování státu k občanům.
 
Jak z toho ven? Není jiné řešení, než okamžitě uzákonit existenční minimum pro občana ČR ve výši jeho reálné, nikoli pokoutně vypočtené chorým mozkem alkoholika a soustavně uplatňovaném v praxi, a následky jsou takto otřesné.
 
Musíte jako vláda a státní zaměstnancina všech úrovních začít naplňováním všech ustanovení o lidských právech, které Vám ukládá Deklarace lidských práv, a nesmíte občany ČR takto mučit bídou a hladomorem. Aby dle Deklarace lidských práv bylo naplněno základní právo občana, tedy právo na život, nesmí vláda podporovat autogenocidní systém, kdy aby občan mohl přežít, musí se zadlužovat, a tím dotovat chod státu, který jej pak zkriminalizuje za to, že nemá v pořádku své platby, například alimenty. 
 
Důstojné bydlení je pro českého občana bydlení v čistotě, kde má nábytek, a zajištěnu hygienu, s možností partnerského soužití s osobou opačného pohlaví. Toto se například v Praze pořídit pod 10tisíc měsíčně nedá. Dále potřebuje český občan tak 5000měsíčně na jídlo a ošacení. Celkem tedy potřebuje, aby neskončil na ulici existenční minimum ve výši 15.000,-Kč, ani o korunu méně.
 
Dokud stát nepodporuje existenční minimum ve výši 15.000,-Kč pro rok 2013, dopouští se autogenocidy. Mnozí lidé, zejména ti bez práce nebo s nižšími příjmy toto nemohou přežít. Jsme jedním ze tří států v Evropské unii, kde ze stanoveného existenčního minima nelze zaplatit důstojné-tedy samostatné bydlení, jídlo a ošacení. Toto je holocaust na české občany, je to pomalé jejich vysilování k smrti. Takovéto trápení lidí je horší než rychlé zabití. Lidé umírají na vleklé nemoce, na bezdomovectví, páchají sebevraždy, mnozí se psychicky hroutí a jsou léčeni psychiatry. Je to horší zvěrstvo, než někoho usmrtit rychle.
 
Ptám se tedy, kdy bude zavedeno existenční minimum pro české občany ve výši minimálně 15.000,-Kč ??
 
Toto trestní oznámení pojednává o páchání více trestných činů ze strany státních úředníků, ze strany státu Česká republika. Ponechávám na orgánech v trestním řízení, aby tyto trestné činy v textu správně zařadili a pojmenovaly dle příslušných paragrafů trestního zákona. 
 

Jiří Pelíšek, narozen 5.2. 1968
Trvale hlášen: xxx, 257 51 Bystřice
Dne 28.8.2013 vysegregován státními zaměstnanci města Pardubic z přechodného bydliště: Věry Junkové xxx-Studánka, Pardubice

Jiří Pelíšek

Přeju všem bytostem hezký život v lehkosti, zdraví, a radosti.
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 
 
 
 

 

 

Štítky:

| | | | | |

Zpět